A stále s ní.....

Ahoj Zu,

píše se rok 2024,únor.

Stále je se mnou a je to těžké,stále nevím,jak s ní jít,bolí to a svírá a já nepřišla na fígl, jak se jí vzdálit.

Po celé téměř  4 roky, co jsme s Michalem spolu,já s ní svádím boj, hledám smíření,přijetí, cestu. Štve mě to, moc a někdy mám chuť to vážně vzdát a nevím,co mě tu drží,když trpím,jako zvíře v kleci postřelené otráveným šípem.

Hledám, ptám se, hledám a přitom  svět se stále  točí..v radosti i neskutečné bolesti a ztrátách..ačkoliv se říká , že v Boží mysli se nic neztratí.

 Snad mě tu drží láska.

Minulý rok naše maminka onemocněla.

Začalo to nevinně.Občasná bolest v podbřišku,pak tlaky..Maminka měla jednoho dne takové bolesti,že jí tatínek odvezl na vyšetření na gynekologii.Už tam se jim něco nezdálo a začlo kolečko vyšetření.Strach, nejistoty,obavy....čekání.

Sonografie,odběry krve,nález . vysoké markery-magnetická rezonance-verdikt-rakovina.

To,čeho jsem se obávala a tiše to věděla.

Bolest a strach.

S Tatínkem a Eliškou jsme s maminkou následně procházeli verdilkty lékařů,chemoterapií,,kterou maminka po 4 aplikaci vzdala a řekla,že již nechce.děsilo jí prostředí,alergická reakce,pocit,že je už jen pokusný králík.Už nechtěla.Počkali jsme na Ct vyšetření a dál maminka řekla - já už nechci,už dál nechci.

Eliška hledala dál pomoc pomocí alternativní medicíny,léčbu zdravými potravinami,šťávami,protože maminka přestala jíst,byla více a více vyhublá,na bolesti měla léky s tramalem,ale ty nezabíraly.Když maminka svobodně se rozhodla ukončit klasickou léčbu,hledali jsme, co dál.

Ten strach a obavy,tatínkovo trápení,probdělé noci,..bolest ,co srdce rvala každý den,vidět,jak se milovaný člověk ztrácí.

Řešení jsme našliv Domací Hospicové péči z České kamenice,kde se maminky i nás ujali,nasadili mamince fentanylové náplasti,morfinové kapky při bolestech...ale maminka po krátké euforii,kdy jí chvíli bavil život a chtěla žít,opět vystřídala beznaděj...tak silná,že jsem poprosila u maminky o antidepresiva.

Nedokážu si ani představit tatínkovu sílu,kterou i on sám musí denně vynaložit,být tu pro oba.

Já se téměř po roce zhroutila.

Nevím,zda tomu napomohla bolest,strach,beznaděj a vidět to neustálé utrpení a snažit se být denně podporou.Mám pocit,že jsem zklamala,sebe,naše,doma.Mívám stavy,které mě pokládají k zemi,trpím a nevím si sama se sebou rady.

za ty roky jsem se nenaučila s tou mrchou pracovat, jak si ulevit,jak se neničit...Vím,že nevím nic.

Štve mě to,štve mě, že tu nejsem pro naše.Štve mě,že mi silné úzkosti ničí život...

Kladu si otázlu,když jsme tu, proč musíme trpět,proč nenacházíme jednoduchá řešení.Proč je těžké žít,pro to jsme sem přeci nepřišli.__!

proč trpíme a soužíme se bolestí, ať naší a nebo našich blízkých.

Michal to se mnou nemá jednoduché,sám neví,jak mi pomoci  v utrpení a mých myšlenkách a já mám strach,že mě pohltí.Omlouvám se...Všem a i sama sobě.Milá maminko a tatínku,miluju Vás, i když přiznávám,že těžko nesu vaši bolest,nejsemm tak silná,jak jsem se snažila být.Pro Vás.Děkuji Elišce,že ona to zvládá,lépe nežli já a umí sama se sebou pracovat.Děkuji Michalovi ,děkuji Natálce,která sama se sebou má někdy, co dělat.Děkuji těm,co mě drží a děkuji i sobě,že jsem to ještě nevzdala.