Strach- smrt a život se mnou ,život s depresí

Ahoj Zuzko.

Sedím na gauči v obýváku, svíčka plápolá, kočky různě po obýváku oddechují, Míša spí a s ním Tereza, Natý ve svém pokoji.

A já....odhodlávám se zas napsat.Je toho tolik a nevím, jak si to uspořádat.

Nikdy nemám danou osnovu, čím začnu, co ze mne vzejde.

Bod číslo jedna...jsem na neschopence od března, je listopad.

  Naposledy jsem psala v únoru, krátce po tom, co jsem napsala pár řádků....jsem se zhroutila,totálně.A nebyla jsem tu pro nikoho a přesto jsem se snažila, protože naši mě potřebovali,Sendy i moje rodina, jenže...docházely mi veškeré síly,fyzické,psychika , myšlenky, že už nemůžu,tak obrovský strach, kdy jsem přestávala myslet, přestalo mi chutnat,nemohla jsem spát,vyčerpaná z práce, z domova a neustálých dohad ohledně Natálky a MAMINKY nemoc, postupné její odcházení,vše mě to zlomilo, opět.a tentokrát asi nejvíc.

V březnu odešla Sendy.

   Před tím jsem se položila tak, že jsem si volala záchranku,odvezli mě na  internu, poté na psychiatrii v Ústí ,nadopovali mě léky a domů.

Znovu vyhledat psychiatra,terapie on line s Vaškem.Který chvilku pomáhaly.Ale...furt jsem šla dolů.

Michal se mnou zažíval něco,co nikdy  nepoznal, prohlubování úzkostí do depresí...hlouběji a hlouběji...

   A samozřejmě i Natý,bolest,bezmoc,strach..

   Sendy se nám nezdála,přestávala jíst,nepila, byla smutná, měla stále teploty, jezdili jsme s ní po vyšetření krve.Rentgeny byly v pořádku,krev ukazovala  na sníženou imunitu,málo bílých krvinek,zatraceně málo.

Bojovala dlouho, ale svůj boj odevzdala.

Přestávala chodit ven,strašně rychle dýchala,a já zas věděla, že se blíží její konec,cítila jsem,že umírá.Prostě jsem to uvnitř věděla.

Dovezli jsme ji na veterinu,byla tak moc statečná,museljsem ji nést,neudělala už ani krok.Zkoušeli ji napíchnout cévu a dát jji něco na dýchání,svorně držela,nebránila se,protože už byla slabá,jen se mi dívala do očí a myslím,že jsme obě věděli.Připadalo mi,že se semnou tím pohledem loučí.

 Sendy jsme položili na vyšetřovací stůl, držela jsem ji kyslík u tlamičky, doktorka jezdila ultrazvukem po bříšku a já viděla, jak se Sendy dívá a vyhasíná, odhodila jsem tu masku, sestra ji zvedla a znovu ji dala k tlamičce, ale já řekla dost! 

Prestaňte,dost, ona odchází! 

Doktorka přestala a Sendince jsem držela hlavu a naposledy vydechla. Poslední dlouhý výdech a byla pryč. 

Plakala jsem a třásla se, umřela mi v rukách, na vyšetřovacím stole. Míša se držel, taky plakal. 

Doktorka se zeptala, zda se může podívat, na co možná umřela, vyholili ještě bříško a... 

Víš, co bylo zvláštní? 

Když ji doktorka dělala Sono, sama byla udivená,Senďulka měla prý v břiše vše slité, žádný orgán nebyl čitelný, ohraničený, s čím se ona nesetkala. Trochu ascitu, ale jinak neviděla střeva, dělohu, žaludek, vše slité prý jakoby dohromady, srdíčko a plíce měly co dělat, aby to utáhly. Musela trpět bolestmi, tolik se snažila do poslední chvíle. Jsem ráda, že jsem byla s ní, že se mnou byl Míša. Ještě ten den ji pohřbíval na zahradě. Odvezli jsme si ji domů, v dece a v plachtě. Míša se sakra nadřel. 

Vykopal jámu, kde bylo ohromný kamení, dřel jako kůň. 

Sendy jsem zabalila na zahradě do další deky, otřela ji zadeček od zbytků výkalů. 

Na zahradě s námi byla Naty a Verunka.

Sendy jsme potom zavápnili. Zaházeli kamením a pak hlínou. 

Má svůj hrob. 

Byla jsi úžasná Sendy, doprovázela jsi nás, tak i maminku ve svém životě. 

Sendy se prohání po pláních a doprovází. 

17.4.2024

Další rána. Umřela maminka. 

Naše milovaná maminka, tolik statečná, tolik pečující, milující. 

Maminko, zažili jsme toho s tebou spousty. Mnoho krásných okamžiků, mnoho povídání, cest, otevřenost. Ale taky kdysi boje, nedorozumění, sváry, tak, jak to prostě v rodině bývá. 

 Až v dospělosti jsem  spousty pochopila.Tvé pití, někdy až agresivitu. Byla jsi uvnitř někdy zničená a na pokraji svých  sil. Tolik jsi toužila.. Po životě, pochopení, lásce. Měla jsi ji, obrovskou, ale vím, co ti chybělo. Takové to souznění, propojení, pomoc, naslouchání ve vztahu. 

A dnes... Dnes tomu nejspíš rozumím. 

Až, když  maminka přestala s pitím, pro cukrovku, našli  jsme k sobě   daleko hlubší vztah, porozumění, daleko více otevřenosti a lásky. Byla jsi má přítelkyně, milovnice přírody odjakživa, naše čarodejka se schopností léčit druhé, svým  způsobem i sama sebe. 

Ale na to, co tě potkalo to nestačilo. Asi. 

Maminka si dlouho stěžovala na  bolesti v podbřišku, dlouho to neřešila, až když si všimla a nahmatal bulku v  podbřišku, která ji tlačila a měla pocit, že  se  zvětšuje. 

Jednoho dne jsi poprosila, že chceš na vyšetření. S taťkou  jsem s vámi jela do nemocnice, ultrazvuk, odběry krve. 

Něco se  doktorovi nezdálo, za pravé tekutina v  břiše a čekali jsme na výsledky krve. 

Ta nervozita, obavy.... 

Na sonu  doktor našel nález. Jelikož krevní výsledky prokázaly vysoké hladiny markerů, dostala jsi zprávu na vyšetření v Ústí. Doktor mi řekl diagnózu, ale, že on tam s tím víc neudělá. Maminka měla jet na onkologicko-gynekologicke oddělení do Ústí. 

Tam byla opět vyšetřena, krev, odsátí tekutiny a objednána k laparoskopii. 

Bála se, strašně moc. Řekli ji, že se podívají dovnitř, odeberou vzorek a zas čekání na výsledky. Dlouhé asi tři týdny.

Já luštila lékařské zprávy a už věděla... Rakovina, tumor. Ale v jakém rozsahu a o jaký jde,  až po výsledcích. 

Bylo to dlouhé, zatraceně dlouhé. Strach byl cítit všude. Ale mamka byla statečná, jezdila ven do přírody. My se modlili. Jen ty bolesti byly  větší a větší. Někdy až příliš a narůstaly v tlak, nechuť k jídlu, jak se jí začalo bříško plnit tekutinou. 

Verdikt.. Neoperovatelné... Rakovina zasáhla nejen vaječníky, ale i střeva a různé drobné metastázy po břišní dutině. 

Všichni jsme s nimi jezdili, teda já a Eli, s taťkou a maminkou. 

Nebo jsme se střídali. Jediné, co mohli, byla chemoterapie. Mamka se měla rozhodnout, zda to podstoupí. 

Vždycky nám říkala, já tu budu dlouho, vím to, budu léčit lidi, a zas vykládat karty.... 

A až jednou odejdu, stejně tu na Vás budu dohlížet, odejde jen tělo, ale moje duše je věčná, jako láska a já vás neopustím. 

   V době její nemoci, jsme si k sobě zpátky vzali Sendy. ( to tu ještě byla). 

Bavili jsme se ovšem, o léčbě, o možnostech. 

Nakonec souhlasila, ale řekla, že jakmile ucítí, že nechce, nebo se něco poděje, ať ji nenutíme. 

Ať respektujeme její rozhodnutí. 

  Eliška zahájila u maminky alternativní léčbu, hodně o tom četla, vzdělávala se a taťku a mamku zasvěcovala do léčby živými potravinami, odšťavňování zeleniny, ovoce, které mamka popíjela, jezdila jim vařit a ukazovat recepty. 

Maminka však měla velké bolesti, zvracela, zvětšovala se ji bříško a to ji tlačilo na okolní orgány. 

Brala léky na bolesti, které moc nezabíraly. Zvětšoval se strach a napětí, ve všech. 

Já už v té době měla úzkosti a ty se zvětšovaly. 

Chodila jsem do práce jako asistent pedagoga, denní stres ve škole, domácnost, časté dohady doma s partnerem, s dcerkou a denně jsem se snažila chodit k našim, jako podpora, aby taťka na to nebyl furt sám. Ten od mamky neodcházel, přestěhoval se vedle do obýváku, budil se při každém zašramocení, vzduchu, když šla mamka na záchod. 

Maminka měla i velké problémy se stolicí. U toho křeče. 

Taky se někde dočetli, že na rakovinu zabírá javorový sirup s jedlou shodou. A mamka ho užívala. 

Eliška s Milou maminku i vezli do Prahy, k terapetům zabývající se alternativní medicínou. 

Zkoušelo se, co se dalo. 

Nějaký čas to fungovalo. Mami si šťávy připravovala sama, když ji bylo lépe. 

Ale síly ji ubývaly. Umírala v ní i naděje a víra. 

Po třetí chemoterapii to vzdala, měla dvakrát alergickou reakci, po první byla, jak vyměněná, plná života, ale ty další, do těch jsem ji přemlouvala. 

Řekla nám, kvůli vám podstoupim to kontrolní CT a odběr krve, ale víc už nic. 

Nemohu rozepisovat vše okolo, že toho bylo a je to bolestné. 

Podle krve se snížily markry, i dle CT úbytek metastáz. Ale maminka nám slábla před očima. Po poslední chemo, měla dobrou náladu, že už tam nemusí, že už nechce, vlil se ji optimismus do žil, chtěla jít nakupovat, zavěšená do mě a do Eli, měla takovou radost a my plakali štěstím ji takto vidět. 

Pár týdnů, dva snad tři to bylo fajn, že se snažila doma, ale byla tak slaboučká a tenoučká, jedla z pekárny co ji taká kupoval buchtičky, koláčky, smetánky. Já jim nosila obědy z jídelny, nebo když jsem uvařila, Elinka vozila zdravá jídla, co vařila doma. 

Ale, jak se mamce zvětšovala bříško, přestávala jíst a ty bolesti. 

Upadla do úzkostí a deprese, zmaru a chtěla už umřít. 

Jezdili jsme s ní na odsávání ascitu.

Maminka říkala- tohle není život holčičky moje, já už nechci. 

V den, kdy vzdala chemoterapie, táta byl vyděšený a co bude dál? Kdo jim pomůže? Na koho se obrátit? 

Když jsem byla na gynekolog. prohlídce, dala mi doktorka letáček o Hospicove domácí péči. V ten den jsem ho vytáhla a hned ještě v nemocnici začla obvolávat. 

Zařídila jsem, že se přijedou podívat a zkonzultuji, zda maminku přijmou do péče. 

V nemocnici jsem s mamkou šla do kabinky a měla tam panickou ataku a rozdychavala si to. 

Úzkosti, strach mě doháněly, nespala jsem, nebo jsem se budila, byla strašně vyčerpaná, taky neměla chuť moc jíst, nesoustředila jsem se, byla v práci nervózní, měla všech plné zuby. Denně k rodičům, popovídat s nimi, něco doma pomoci, mamince na masírovat nožičky, u toho se vždy uvolnila, zavřela očka. 

Maminka se snažila, ale říkala mi, Zuzi, já nejsem blbá, vím, že umírám a tam držet slzy bylo moc těžké. Mamince to myslelo, říkala mi i věci, které neříkala ani taťkovi, ani Eli, myslela si, že já to unesu. 

   Držela jsem se, ale strach, bolest, kterou jsem uvnitř cítila a neskutečné vyčerpání, mě doběhlo. Třásla jsem se denně, i jsem cítila strašnou nechuť i vstát, jít do práce, k našim, už jsem nemohla... 

V práci jsem dostala další panický záchvat, který už jsem nedokázala ukočírovat. Musela jsem domů... 

Myslela si, že to přejde, natáhnu se, uklidnim, ale.... Nešlo to zastavit... 

Nespala jsem tři dni, tři noci, celodenní úzkosti, které se furt a furt stupňovaly. 

Až jsem si musela zavolat záchranku. Kolem toho se stala taky moc nepříjemná věc s Míšou. A nás vztah, šel do kytek. On mi nerozuměl, on mě rozčiloval, dráždil věcnými řečmi o Naty,úklidu, práci, já moc o mamce nemluvila. Doma jsem se snažila neplakat a necítila jsem žádnou podporu a pocit bezpečí. 

Téměř všechny síly došly. Sanita, nemocnice Ústí, nadopovani léky na psychiatrii a zpátky ve 24 hodin domů, se strachem. 

Probudila se odpoledne a zas to jelo.

Neschopenka, návštěva své psychiatricky, on line terapie s Vaškem. Léky... Po kterých mi bylo zle. 

Tři týdny jsem nebyla schopná jít k našim a... v tu dobu umřela Sendynka.... Jako by šla napřed... 

   Byla jsem však vděčná, že k našim jezdili z Hospicu z České Kamenice. 

Byla jsem v kontaktu telefonicky,. 

Maminka jednou měla tak úděsné bolesti, zvracela, třásla se... Že jsem opět volala do Hospicu a požádala o morfinove náplasti. 

Mamince je napsaly a zatím nízkou dávku, ale ulevilo se jí. Měla trochu chuť jíst, objednávala jsem ji nutridrinky, aby měla nějakou výživu, ucucavala čaj od Eli, šťávy vysadila, že už jich je přepitá.

Ale psychika šla stále dolů, v hlavě měla maminka myšlenky, o které se s námi nedělila. 

Mohli jsme využít psychoterapeuta přes Hospic, naši nechtěli. 

Později jsem poprosila o antidepresiva pro mamku a sos tabletky. (Oxazepam). 

A já stále se snažila porážet úzkosti, ale moc se to nedařilo. 

Maminka ulehla postupně do lůžka, tatínek se tolik snažil, tolik moc, hrát s ní hry, zabavovat čas a hlavu dokud to šlo, i přesto, že oběma to lezlo na nervy, podařilo se ji ještě párkrát naložit do auta a popovézt ven. Tatínek ji vyvezl na Ovesnou, na hřiště ve Františkově, ještě na hřbitov. 

Ale přišel čas, kdy už to nešlo, už nechtěla. Už neměla sílu bojovat a ani nechtěla. A ta bezmoc... Ta bezmoc a utrpení, že nemůžeme nic, než jen s ní být. 

A tatínek s mamkou sám 24/7.

Sama říkala, Zuzi, já chci už umřít, už mě nebaví se každý den probudit, nebo nespat a... 

Nebo říkala... POMOŽMI, POMOŽTE MI... ODEJÍT... BOŽE... To jsem nemohla přeci udělat. 

Měla i dekubitky, o které jsme pečovali. Navýšili ji náplasti, léky vyhodit a místo toho morfinové kapky, sos Oxazepam, který chtěla častěji a častěji, aby se uklidnila, na chvíli mohla zavřít oči. Masírovali jsme jí nožičky, seděli hodiny u ní v posteli, něco povídali, vyprávěli, když mohla povídala s námi, ovšem, o svém životě, o tom, jak to chce, až odejde jaké má přání, u toho jsem plakala, ale.... Bylo to hezké, vše si říci, vše, co bylo zapotřebí. Mluvit i o minulosti, odpustit si, pochopit, obejmout se, být spolu, i přesto, že to bylo strašně těžké. 

A vidět ji, jak nás opouští. Hovory byly tižší a tižší. 

 Věděla jsem... Cítila to od začátku.... Že to přijde. Eli byla plná naděje. 

Když to teď píšu, cítím úzkost, strach, třes, ale chci to napsat... 

Blížilo se to.... 

Den D... 

Psát o věcech okolo, o všech těch pocitech každý den,... Bylo by to na dlouho. 

Přišli dní, kdy už maminka nic nesnědla, přestávala pít a já věděla  že tohle dlouho trvat nebude. Léky pro mamku bylo obtížné polykat, už jsem říkala tatínkovi, jen ať zvedne dávky morfia v kapkách. 

Poprosila jsem sestřičky, doktorku, zda by mamka mohla dostávat morfin s. c., to je podkozně. 

Přivezli, vysvětlili tatínkovi davkování, já si to taky přečetla. 

Druhý den, přijela i Eli s Milou a čubičkou. 

Maminka už ležela bezvládně a.... chrčela... Jen jsem ji otvírala pusinku, seděla u ní, hladila jí. Eli s Milou seděli v jídelně s tatínkem. 

Tatínek za mnou přišel do pokoje a říkal: Zuzi, jak tohle dlouho potrvá? Řekla jsem tati, nebudu ti nic nalhávat, pár hodin. Možná přes víkend. Táta byl už tak unavený, zničený. 

A já tušila, že až když odejdeme.... Budou spolu doma sami, že,.. 

Naklonila jsem se k mamince hladila ji po chmýříčku na hlavičce, a zašeptala jsem jí do ucha. Maminko moje, moc Tě miluju, moc, ale už můžeš jít domů. Už můžeš, jsme tu s Tebou. 

Odešla jsem za zbytkem rodiny do jídelny. Chvíli jsme tak seděli a najednou... 

Z ložnice vyšel něco jako stěn, krátký výkřik a maminka zvedla ruce nad sebe.. Eliška s Mírou a taťkou tam běželi, já seděla v jídelně a věděla jsem, že je mamka volá a chce se rozloučit. Plakala jsem. Byli u ní, EL ji pohladila, chvíli tam stáli, maminka opět ruce podél těla. 

Tatínek nám řekl, ať jdeme domů. Nechtělo se mi od ní odcházet. Ale uvnitř jsem cítila, že chce být s tátou sama. Už se s námi rozloučila a teď byl jejich čas. Táty a mámy. 

Ptala jsem se tatínka, zda nemám zůstat? 

Ještě jsem podala mamince injekčně morfium. 

Taťka nás vyprovodil. 

Je-li jsme tedy domů. 

Doma jsem plakala, třásla se, měla výčitky, že je na to táta sám, ale asi to taky chtěl. 

Volala jsem mu v půl deváté, v devět, nebral to. 

Míša přijel z práce, já plakala a říkala mu,aminka umírá. 

Ale tušila jsem, jak to tatínek nebral.... 

Táta pak vyprávěl... Odešli jste a já šel umýt nádobí, mamka chrčela, já ji řekl, výdrž za chvíli jsem u tebe, jen to domeju. 

Pak si k ní sedl a... Maminka se nadechla, táta ji držel za ruku a maminka vydechla a Odešla.... 

Zavolal sestřičce Evičce, že manželka zemřela. 

Evička do 20 minut dorazila. 

Maminku umyla, jakoby zázrakem dekubit na zadečku se jí zhojil.

Tatínek hledal ty bílé šaty, co chtěla mít mamka na sobě, ale nenašel je. Oblékli ji její indiánské šaty. Vypadala jako porcelánové panenka. Krásná. 

Eva zavolala pohřební službu, doktora. Vše kolem zařídila. Maminku si k ránu odvezli. 

Celou noc seděla Eva s tátou, otevřeli okno. 

Po tom, co maminku odvezli, ještě s tatínkem byla, povídala si s ním. 

Ráno.. Volám taťkovi, nezvedal to. 

Pak mi zavolal ráno zpět a řekl mi, neplatí, nic se neděje. Maminka umřela včera, chvíli po tom, co jste odešli. 

Měli jsme možnost s ní být až do konce. Vše si i říci. Že se milujeme. 

Maminko díky. 

Ale tím můj příběh nekončí. 

Mišovi jsem volala do práce, přijel domů. 

Odpoledne jsme jeli s tatínkem  , Ela a Mila do pohřební služby vše vyřídit. 

Mamčí pohřeb nechtěla  jako takový, přála si, abysme se s ní rozloučili sami, její popel odevzdali přírodě na místa, která měla ráda. 

To jsme udělali až za delší čas. 

Mamku si tatínek vyzvedl dva týdny po té. Já koupila bílou urnu s kytkami, místo bílé rakve. 

A tu tatínek měl několik měsíců doma. 

Já se potom zhroutila nadobro. Snažila jsem se, chodit ven, na výlet, za tatínkem, ale bylo to čím dál těžší. 

Přestávala jsem dávat domácnost, sebe, hygienu, začla se bát lidí, vyjít ze dveří, tělo ztrácelo sílu i na to dýchat. Silné masivní úzkosti přicházely deprese a den, kdy jsem měla chuť, jít se zabít. Ukončit i svou bolest.

Doma to moc ne klapalo, se mnou to nešlo, bála jsem se i Michala, nejistota, pocit bezpečí jsem necítila nikde, ani doma. 

Řekla jsem si z posledních sil o pomoc. 

Poprosila jsem tátu, Míšu, aby mě odvezli k psychiatričce. 

Následoval odvoz na akutní oddělení v Beřkovicích. 

Byla to hrůza. Šílené prostředí, šílené stavy na ženském oddělení,spala jsem tak 2,3 hodiny v noci. Nové léky, po kterých mi bylo taky zle. 

Stále jsem měla černé myšlenky. Nedalo se tam nic dělat, než jíst, léky, ležet. Malovala jsem si tam. Nutila se do aktivity sama. Škemrala o jiné oddělení, terapie, ale tam nic takového nebylo. Nic. Bezmoc, mříže, žádná síla. Únava, strach. 

Po třech vizitách mi primářka zařídila terapeutický pobyt v Ostrově, kam jsem si ovšem musela zavolat sama, ses psát motivační dopis, poslat. 

Domů jsem jela po 14 dnech, v sobotu, tatinek pro mě přijel a v pondělí odjezd ke Karlovým Varům. 

Kolem toho taky byly problémy. 

Co vše se odehrávalo, ve mně, kolem mě.... To je na další kapitoly. 

Stále jsem doma, navštěvuji  Fokus a našla jsem si terapeutku. Jít do práce je něco, co mě děsí a zároveň mám hrozné výčitky, že jsem tak dlouho doma. 

Ale jsem stále tak moc unavená. 

Úzkosti, deprese a zoufalství mě dostaly do úplného vyčerpání. 

A taky to ovlivnilo vztahy partnerské, rodičovské. 

Michal je od té doby vyčerpaný, letos taky marodil se zády, které nejsou dobré, má bolesti a měl šílené, že noci nespal. Vyčerpaný. Natálka ponořena do velké zodpovědnosti škola, práce, máma v léčebně, pocit osamělosti, ale i ji to prý vyhovovalo. Doma rozepře, pnutí. 

Na druhou stranu s Míšou oddělení přineslo i výzvy, uvědomění, trochu  více pochopení, jinou komunikaci. 

Ale o tom jiná. 

Dnes už jsem unavená.